Martina, zdravotní sestra
Martina je zdravotní sestra. Když zůstala s dětmi sama, nebyla je schopna uživit je jen z jedné výplaty, přestože jejich otec platil alimenty – byly totiž příliš nízké. Musela tak mít tři práce a nebylo na výlety ani na dovolené, základní věci a provoz domácnosti ale utáhnout dokázala. Pokud však její děti chtěly jet na tábor nebo se něco v domácnosti pokazilo, musela jí finančně vypomáhat máma. Když jí vytrhli zub, chodila šest let bez náhrady, protože na tu už jí nezbývalo a na žádné sociální dávky neměli nárok. „Zvládli jsme to, ale děti jako by ani neměly matku. Ta byla buď v práci, běhala kolem domácnosti nebo spala“, říká s již odrostlými dětmi dnes.
Jan, divadelní režisér
Jan pracuje jako kmenový režisér velkého regionálního divadla a jako umělecký šéf nezávislé pražské scény v rozsahu dvou plných úvazků za dva platy odpovídající půl úvazku. S dvěma pracemi tedy celkem dosahuje zhruba průměrnou měsíční mzdu. Jenže vzhledem k tomu, že každá jeho práce je v jiném městě, má zároveň dvojnásobné výdaje na ubytování a cestovné. Na konci měsíce je tedy většinou stejně na nule. „Když mě potká neočekávaná finanční událost, jako je pracovní neschopnost kvůli úrazu nebo rozbitý spotřebič, tak na ni zkrátka nemám“, konstatuje.
Luboš, dělník v potravinářském průmyslu
Luboš pracuje s manželkou v Praze na nejvyšších dělnických pozicích ve svém oboru. Součástí této práce jsou noční směny, vysoká zodpovědnost, práce s penězi, nepřetržitý provoz a stres. Pro letošní rok si vyjednali navýšení mezd, a mají tedy dohromady příjem 80 000 Kč hrubého. Přesto je pro ně vyjít s těmito penězi v Praze dost obtížné. Luboš podporuje svou matku, takže stranou se mu nepodaří dát ani korunu, a to ačkoli neplatí hypotéku ani nájem, ale jen poplatky ve vlastním. Do práce dojíždí 22 let starým autem a každý čtvrt rok s ním je v servisu, protože odejde některá součástka. „Ve starém autě se už necítím bezpečně, vozím v něm celou rodinu. Tak se asi budu muset zadlužit, i když vím, jaké je to v dnešní době riziko“, přiznává.
Vendula, úřednice
Vendula pracuje ve státní správě na vedoucí pozici s patnáctiletou praxí, přesto pravidelně řeší, jestli si může dovolit ke konci měsíce natankovat další nádrž do auta, nebo jestli jí před výplatou zbydou peníze na poslední víkendový nákup jídla. „Ekonomická situace mi nedovoluje v poklidu řešit mé zdravotní problémy, protože i sebekratší doba čerpání nemocenské je výrazným zásahem do příjmů, a vzhledem k zákazu podnikání pro státní zaměstnance nemám moc šancí vykrýt to jinými příjmy“, říká. Má nastavené dostatečně vysoké pravidelné zálohy za teplo a elektřinu, aby v žádném případě nedoplácela, přeplatky každý rok používala na úhradu dovolené. Teď se obává, že letos si ji už nebude moci dovolit. Hrozí se nenadálých situací, třeba toho, že nebude schopná delší dobu pracovat. „Jsem na to sice pojištěná, stačí ale třeba onemocnět z jiného důvodu, než který uzná pojišťovna, a jsem nahraná“. Uvědomuje si sice, že oproti stále se zhoršující situaci čím dál většího počtu lidí je na tom s vlastním bytem ještě relativně dobře. „Zároveň si ale opravdu nemyslím, že bych jako vysokoškolsky vzdělaná odbornice s dlouholetou praxí, bohatými zkušenostmi a vysokou pracovní angažovaností měla svou energii a elán věnovat řešení existenčních problémů“, konstatuje.
Milan, vládní úředník
Milan je už čtyři roky vládní úředník. Na odboru patří k lépe placeným, přesto mu na účtu nepřibyde měsíčně víc než 28 000 Kč čistého. Není ve vyložené finanční nouzi, s partnerkou jim zbývá na občasné „eurovíkendy“. Na nějakou finanční rezervu však zoufale chybí. „Ušetřím maximálně něco z toho, co přidává partnerka na nájem v garsonce.“ Nejakutnější je právě problém s bydlením. „Přestěhovat se v rámci Prahy do většího bytu je dnes mimo naše možnosti. Kdyby Janča otěhotněla, nevím, co budeme dělat.“
Naděžda, rozvedená učitelka
Naděžda je učitelka na soukromé střední hotelové škole ve Zlíně, kde bere přibližně 21 000 Kč čistého. Finanční stabilitu si musí zajišťovat druhou prací – o víkendech doučuje dospělé na maturitu, občas pomáhá synům s účetnictvím ve firmě. Po rozvodu jí zbyl byt v družstevním vlastnictví, který taky spolkne dost prostředků. Nezbytnost druhé a někdy i třetí práce Nadě sráží mínění o sobě samé. „Nepřijdu si jako střední třída, nějakou úroveň mi zachraňuje jen ta druhá práce. Ale co za člověka se neuživí jednou prací?“
Anna, pečovatelka
Pečovatelka Anna žije s dvěma dospívajícími dětmi v Praze, její manžel je chemik. Spolu si přijdou na čistou mzdu ve výši 38 000 Kč. Z těch manželé vždy obratem odevzdají bance 15 000 Kč na splátku hypotéky, dalších pět tisíc spolknou dětské kroužky, školné a internet, takže na jídlo a celý měsíční provoz zbude 18 000 Kč. Auto nemají a chytré mobily také ne, dovolenou řeší zdarma u babičky na chatě. S manželem si oba nosí do práce obědy z domova a na konci měsíce z výplaty neuspoří stejně vůbec nic. Pokud rodinu potká nečekaný výdaj, je to vždycky trochu průšvih. Třeba když všichni najednou potřebují zubaře, vyjde to na několik tisíc. „Zaplatíme to, ale musíme to stáhnout z jídla nebo si odpustit boty,“ říká Anna. Matka musela nedávno dětem odepřít očkování proti klíšťové encefalitidě a meningokoku.
Tomáš, truhlář
Tomáš je truhlář, mají s kamarádem živnost v malé vesnici na Vsetínsku. Je to sezónní práce, na zimu si musí vydělat v létě většími zakázkami ve městě. Žije ve vlastním domku s ženou a třemi dětmi. Výstavba a rekonstrukce domu ukrajuje z už tak omezených příjmů, péči o ovce a koně částečně pokryjí evropské dotace. Tomášova žena si po dlouhé rodičovské dodělává pedagogické minimum – chce začít pracovat, je to však i nutnost. Jak děti rostou, už i to minimum jako školka, kroužky, dojíždění a aspoň jedna dovolená po Česku, začalo být problém. „Žena nastupuje v jeslích jako asistentka. Doufali jsme, že nám to vrátí nějakou stabilitu, ale nástupní plat na úrovni minimální mzdy nás vrátil na zem.“
Luboš, vysokoškolský pedagog
Luboš je vysokoškolský docent na pražské univerzitě. Nemá chalupu ani auto, díky příležitostným přivýdělkům či osobním bonusům mu zbývá aspoň na dovolenou. Plat 29 000 Kč čistého mu vystačí na pražský život ze dne na den. Těžko se s ním však staví větší životní plán. Navzdory společensky prestižnímu postavení pro něho zůstává hlavní životní překážkou to základní: bydlení. Žije už více než deset let sám v 1+kk s vestavěnou koupelnou, bez reálného výhledu na posun k lepšímu. „Na hypotéku jsem dřív nedosáhl. Teď, když jsem konečně dostal na škole smlouvu na dobu neurčitou, je na ni vzhledem k mému věku v podstatě pozdě.“
Agáta, markeťačka a čerstvá matka
Agáta je marketingová specialistka na volné noze. Než otěhotněla, byla zvyklá přispívat na domácnost s partnerem rovným dílem. Její měsíční výdělek se pohyboval mezi 22-26 000 Kč. Těhotenství však jejich harmonii narušilo. Silné anémie znemožňovaly Agátě standardně pracovat, aspoň částečné zakázky přijímala ještě měsíc před porodem. Finanční břemeno na sebe však musel vzít z větší části partner. Jako by toho nebylo dost, oznámil jim nájemce ze dne na den, že se chystá byt prodat. Po dlouhých úvahách se rozhodli vzít si na byt hypotéku, tak trochu proti vlastní vůli. I tady musel větší podíl složit Jiří, základní vklad navíc spolkl veškeré úspory. „Teď se radujeme z miminka a jsme rádi, že to nejhorší je za námi. Co bude dál, to je otázka.“
Jana, sociální pracovnice
Jana je sociální pracovnice v Liberci. Její práce je psychicky i časově nesmírně náročná, neumožňuje jí vydělat nějaké peníze jinde. Přesto jako projektová koordinátorka dosáhne měsíčně na pouhých 17 000 Kč čistého. „Studovala jsem to, věděla jsem, do čeho jdu – netoužím po bohatství, beru to jako poslání. Po pár letech ale člověku dojdou síly.“ S příjmem pod 20 000 Kč se v druhém největším městě špatně plánuje. „Kuba na tom není platově o moc líp. Nedávno jsme se vzali, na dítě ale nemáme pomyšlení – bez finanční rezervy by nás takový výpadek příjmu mohl dostat do vážných problémů.“
Co s tím?
Poskytovatel webu NaZemi.cz | kód a ilustrace Aneta Camova 2019